Vzpomínám si na větu z jedné psychologické publikace.
„Cokoliv se stane je katastrofou jenom do té míry, na kolik si to připustíme.“
Neboli katastrofou není ta samotná situace, ale to jak na ni katastroficky nahlížíme. (samozřejmě nemluvím o extrémech typu úmrtí v rodině, vyhoření střechy nad hlavou atp.) Občas se tu řeší věci typu – kleklo mi auto, obarvila jsem omylem bílé prádlo, zdrcl se mi krém do dortu a návštěva je na cestě. Pro někoho „katastrofy“ pro někoho drobná nepříjemnost, který se dá přežít. Prostě jde o to nehrotit to a dívat se na svou situaci trochu s nadhledem. A opuštění od chlapa se opravdu přežít dá. (to nechci machrovat, ale spíš Ti dodat odvahu)
Snažila bych se to, že táta není doma, využít ve vlastní prospěch.
Například si s dětmi naplánovat výlet někam, kam by s vámi taťka nešel. Nebo se s dětmi pustit do plánování úprav pokojíčku nebo budování bunkru na zahradě. Odveď myšlenky jinam sobě i dětem a dokažte si, že to bez táty zvládnete!