Ursus, nic proti tobě, nechci se hádat, ale tvůj příspěvek mě docela nadzvedl. Jsem máma 1 dítěte, otázky na druhé při pohovorech jsou téměř samozřejmostí. Když říkám, že druhé neplánuji, je na nich vidět, že mi nevěří ani nos mezi očima. Automaticky se předpokládá, že druhé dítě nakonec někdy stejně bude, třeba za rok nebo za dva.

K tomu hledání práce. Tady se té "krasavice" musím trochu zastat. Jsem teď v pozici, že bych vzala jakoukoli práci. A vím, že pokud vezmu práci, která nebude odpovídat mým představám, budu stále hledat dál. A nechápu proč bych měla oznamovat zaměstnavateli, že tam stejně dlouho nebudu. Proč jako? Najít svou vysněnou práci může taky trvat několik let, to má jako člověk být do té doby na pracáku? To si každý dovolit nemůže.

Když jsem začínala s prací, byla jsem ta hodná, poctivá, pravdomluvná. Dopracovala jsem to tímhle způsobem k depresím, stresům, nervům a prázdné peněžence a ztraceným ideálům. Každý šéf, jakmile zjistí, že seš "hodná a pravdomluvná", začne toho zneužívat. Když se se mnou jedná jako s nejposlednější onucí, proč mám já brát na někoho ohledy? Když se mi to ve finále stejně vymstí? Doba přeje těm, co mají ostré lokty, jinak budou sami utlučeni.