Jejdo, přesně tak, taková nízkorozpočtová Leni Reifenstahl

Z jedné recenze... (mluví mi z duše)
Přes všechno kolosální tvůrčí neumětelství je trilogie Tomáše Magnuska Bastardi, jejíž poslední díl právě vstoupil do kin, v něčem fascinující dílo.

Míra nevkusu, s níž tenhle filmový naturščik vytahuje na světlo a obhajuje xenofobní instinkty současné české společnosti, bere dech. Kdyby to nebylo všechno tak amatérsky natočené a vyprávěné, mohli by se Bastardi stát pro náckovské a pravicově populistické kruhy vzývaným a nebezpečným vzorem. Takhle míří Magnuskova „obžaloba" společnosti rovnou do análů kinematografických obskurností.

Není ovšem vyloučeno, že za dvacet let se budeme na Bastardy dívat podobně shovívavě jako na vrchol exploatační linie českého filmu v rané porevoluční éře: Nahotu na prodej Víta Olmera a Josefa Klímy. Tedy s nevěřícně pobaveným úsměvem a zároveň s vědomím, že se autorům podařilo bezděčně zhmotnit temnou energii frustrace jistých vrstev obyvatelstva projevující se otevřeným rasismem a netolerancí.

...

Magnusek se tváří, že není rasista, že jenom reflektuje problémy, o nichž se v mainstreamových médiích nemluví. Proto do filmu vložil alibisticky i scénu, v níž zesměšňuje šéfa Dělnické strany Tomáše Vandase.

Skutečné problémy jen ale využívá k tomu, aby ukojil své olbřímí ego a sám sebe v téhle vyšinuté bulvární fantazii prezentoval jako osamělého rytíře (smutné postavy, chtělo by se dodat), který se obětoval.

Možná se cítí jako ten znavený bílý jezdec z písně Orlíku, který jede smutnou Evropou a „v čistý zemi chtěl by žít a dnů už mu moc nezbývá". Možná by mu někdo měl vysvětlit, že na podobné mesiáše ve slušné společnosti není nikdo zvědavý.