Žluťásku, to, jestli opravdu trpí, se určitě včas dozvíš, toho bych se nebála.

Celou dobu se vám snažím napsat, že to, že dítě trpí, se můžete dozvědět různými formami - třeba tím, že někoho nazve sockou i přes to, že je to něco, co je pro vás samotné naprosté tabu.
Dokonce to nemusí být ani hluboké duševní a duchovní utrpení, ale právě třeba nespokojenost s vaším způsobem života - konzumním i nekonzumním.

Je vcelku samozřejmé, že dítě se musí přizpůsobit rodičům a ne naopak, ale požadovat po dítěti, aby se zařadilo do něčeho, s čím není až tak úplně ztotožněno, zvlášť, když se jedná o nějaký extrém, ať už na jedné, nebo na druhé straně spektra, je vždycky tak trochu riskantní podnik.

Je docela dobré, se nad tím zamyslet, když dítě začne vysílat nějaké zdánlivě negativní signály a pokud je to jen trochu technicky možné, hledat nějaké kompromisnější řešení situace.

Samozřejmě tam, kde jsou děti evidentně šťastné, spokojené a ztotožněné a "nezlobí" víc, než je pro normy, obvyklé v rodině, přijatelné, není co řešit.