Jak jsem na Rodině už několikrát psala, jsem nežravec prakticky bez apetitu plus nejím maso, sladkosti a výrobky z bílé mouky. Ale musím říct, že moji blízcí jsou chápaví a já se na oplátku snažím mít pochopení pro odlišnosti ostatních.
Samozřejmě od pracovních a jiných kolektivů, které si člověk nevybral sám, občas zaznívaly nelichotivé poznámky, ale to byla spíš jen špička ledovce mých problémů s nimi.
V praxi žiju a nechávám žít, ale ve světle toho, co tu psala tuším Ananta, si myslím, že bychom měli být vstřícnější i my z druhého břehu, v tomhle případě ke svým dětem. Staršímu synovi dávám k jídlu všechno možné (samozřejmě s přihlédnutím k věku) a snažím se ničemu nevyhýbat. Pokud se v budoucnu rozhodne k něčemu přiklonit, budu to respektovat, ale sama ho k ničemu nasměrovávat nebudu, snad kromě vyváženosti.