Přidat odpověď
Dokud jsem neměla děti, tak mě nenapadlo sedět na zadku. Teda jednou ano, když vypukl jistý lokální krvavý konflikt, zatímco já jsem tam měla za měsíc letět kvůli stipendiu, které by jinak propadlo.
Z ambasády dotyčné země mi napsali, že mi k tomu nemůžou nic napsat, a že pro mě mají pochopení.
Tak jsem zavolala na hostitelský institut, kde to zvedl knihovník. Řekl, že můžu přijet, bo je to v pohodě. Většina autobusů už prý jezdí a na ulicích je jen minimum barikád... A taky už se moc nestřílí.
Seděla jsem tehdy v bezpečí v Paříži, spolubydlící třeštil oči na TV, kde byly záběry z onoho konfliktu, pod okny nám prošla demonstrace s transparenty "Zastavte násilí v X". Shodli jsme se, že tam fakt nemůžu. Jenže pak mi došlo, že takovýhle stipendium už v životě nedostanu, a že by všichni moji kolegové udělali cokoliv, aby ho získali... no tak jsem jela.
Předchozí