Před pár dny jsem na svou oblíbenou diskuzi napsala něco v tom smyslu, že realita chození s ženatým chlapem je příšerná. Je to tak vždycky? Pořád? Bude to tak stále - i když jednou spolu třeba budeme bydlet?

Jde o veřejný vztah, nic tajného. Nicméně jde o chlapa, který má děti a manželku (skoro exmanželku), které neumí říct ne. A já nejsem taková semetrika jako ona, takže v noci brečím do polštáře, protože jsem pořád sama.

Jsme spolu krátce, pár měsíců. Ale přestávám to zvládat. V životě jsem nic takového nezažila a nikdy mě nenapadlo, že se budu chovat jako magor. Ale je to tady.