Inkognito, píšeš, že partner je vážně nemocný a neví, zda jeho nemoc nepovede k trvalým následkům a invalidizaci. Deprese může zčásti souviset s jeho nemocí biologicky, rozhodně s ní určitě zčásti souvisí i psychologicky, ale někdy je dobré oprostit se na chvíli od pojetí deprese jako nemoci padající bůhvíodkud, a naslouchat tomu člověku, jako by byl zdravý.
Dovedu si představit, že bych na jeho místě truchlila po časech, kdy byl život ještě jednoduchý, kdy byl zdravý, kdy bylo snadné se radovat a cítit naději.
Proč to píšu - zní mi to, jako by tak trochu oplakával ztracenou bezstarostnost. Ale ta se těžko může vrátit, tvůj manžel čelí vážným věcem a nemá tušení, jak dopadnou. Chápu, že po tomhle sdělení i ty sama cítíš úzkost, ale je to tak, přijdou období, kdy je život prostě těžkej.
Antidepresiva můžou člověku pomoct fungovat, nehroutit se, žít dál, i když je to k nežití. Nejsem si ale jista, jestli lze očekávat, že odejmou člověku tíhu jeho vlastního žití, že způsobí, že se bude cítit, jako by byl zdráv, jako by nebyl vážně zdravotně ohrožený, jako by měl budoucnost jasnou a čistou.
Možná prochází vyrovnáním se svou nemocí takovou, jaká skutečně je, s tím vším, co mu může vzít.
Možná tvoje pocity ohrožení a úzkosti znamenají, že svým způsobem podobným procesem musíš projít taky.