Já !
Nikdy jsem děti neplánovala, biologické hodiny nemám a na nějaké rozumové plánování dítěte asi nemám rozum....nebo co je k tomu potřeba.
Když jsem pár měsíců před 30.narozeninami neplánovaně otěhotněla, řekla jsem si, že dobře, že to asi tak má být a že jestli tedy mám mít někdy děti, je právě teď nejvyšší čas.
Na dítě jsem se těšila, ale brala jsem to tak nějak normálně, bez jančení, bez řečí o zázraku........asi nejsem na všechny ty emoce ten pravý typ.
Děsila mě představa třeba těhotenského cvičení, nebo předporodních kurzů v porodnici - takové to hromadné těšení se, sdílení toho ohromného štěstí, to by mě zabilo.
Syn se narodil byl a je úžasný, byl to nejhodnější miminko široko/daleko, už v porodnici se na něho chodili všechni koukat, jak spinká...spal pořád a když nespal, tak jedl.
Jednou jedinkrát v noci plakal a to jsme vůbec netušili, co s ním.
Celé jeho dětství bylo a je bez problémů - asi tam "nahoře" věděli, co mi maj poslat.......
No, a přesto nechci 2.
Jak už tu někdo přede mnou napsal, mám pocit, že takhle jsme komplet.
Je tedy pravda,že pro spoustu mých známých i méně známých lidí jsem byla X let "divná", že nemám dítě a ani po něm netoužím...nesnažím se...neplánuji a teď jsem zase X let "divná", že mám JEN JEDNO dítě a po dalším netoužím, neplánuji ho a ani se o něj nesnažím, naopak klidně nahlas prohlašuji, že jsem šťastná, že mám o 100% dětí víc, než jsem kdy plánovala a to že může říct málokdo.....
Ale na lidi já kašlu, oni mé děti rodit ani živit a vychovávat nebudou, takže ať si myslí co chtějí.
Spíš mě udivuje, že maj lidi už přes 20 let potřebu tohle se mnou řešit.
Syn je úplně normální, jedináčkovství na něm, myslím, žádné stopy nezanechalo, já mám o 6 let mladšího bráchu a nevidím rozdíl v našem a jeho dětství...alespoň doposud.
Syn má kamarády jako každé jiné dítě v jeho věku, holky, kluky...jedináčky i ty s kopou sourozenců, máme partu od ranného věku našich dětí, často se vídáme, jezdíme společně na dovolené, syn od malička bez problémů vychází s dospělými, nikdy neměl problém hovořit s kýmkoliv o čemkoliv, vždycky jsme ho brali všude s sebou......nevidím žádný rozdíl v jeho chování ve srovnání s chováním kamarádů s vícepočetných rodin.
Nikdy jsem neměla pocit, že bych měla něčeho litovat.
Takhle to mělo být a takhle to taky je. ŤUKY*ŤUKY*ŤUK