Myslím, že nemusí být jen cíl, někdy naopak cíl evokuje to věčné "když už tam budeme". Na výletě je podle mne spíš lepší vždycky říkat nějaký kus dopředu, co bude, kudy se půjde, samozřejmě cíl je vhodný, ale není samospasitelný. Zato když se cestou různě povídá, zpívá, občas něco zahraje, když se vidí něco zajímavého, zastaví - pro děti může být zajímavé leccos. Z dětství si pamatuju, že mě nebavily procházky, kdy sice byl nějaký cíl, ale šlapalo se někudy asfaltem, bez povědomí, kde jsme a co nás ještě čeká, dospělí se přitom bavili o svých záležitostech, my byli jen takovej kompars...

Chodím rád a děti chodí rády také, prostě mají chůzi docela rády. Ale bydlíme na rozstrkané vesnici a už jenom návštěva kamarádů od sousedů je procházka.
Rodinná procházka pro ně nemusí nic organizovaného, výlet za nějakou turistickou zajímavostí. Stačí jim "do lesa", "do skal", "k potoku", "ke studánce". O víkendu žadoní, abych s nima šel "někam" na procházku, klidně na známá místa, cesto si na něco hrajou, jednotlivě odbíhaj podívat se na to a ono, nebo si jako hraju s nima. Když nemůžou ven, doma to s nima pořád šije, nemají vylítáno, nachozeno.

Ale kromě toho, že nejsme ve městě, taky se ženou nejsme nijak hrr do kroužků, nepovažujeme to za nutný, to je asi pak taky rozdíl - zaznělo tu, že to nejde moc dohromady. Nicméně děti i učím cíleně chodit a vysvětluju jim proč. Svižná chůze je jeden z nejzdravějších sportů.