Naprosto tě chápu. První dítě bylo neplánovaně císařem, nepostupující porod. Druhé dítě jsem počítala, že půjde normálně, už proto, že jsem věděla, jaký je to po císaři opruz, myslím fyzický stav. Bohužel tělo se k porodu nechystalo, já přenášela, dělala možné i nemožné pro vaginální porod, dokonce jsem myla schody, což nedělám ani normálně;-) V den vyvolání porodu mě poslali domů a naplánovali císaře naposléze, neb mě ještě ráno prohlídla jedna starší doktorka, které jsem se nějak (nevím jak) nezdála a po vaginálním vyšetření i ultrazvuku řekla, že silně doporučuje císaře, neb odhad její mladší kolegyně byl 3700, ale ona byla dost přesvědčená o 4 kilech 30, no sekla se jen o 50 g. Prý i těch 3,70 kg je pro mě na hraně. Když mě poslali domů, že ten den rodit nebudu a přirozeně už vůbec ne, byla jsem jak zpráskaný pes, vzteklá, nas....... na celý svět, brečela jsem jak želva.
Ale kupodivu to pak už bylo jen fajn. Operace dopadla ok, kojila jsem o sto šest, sice lehat a vstávat opruz, ale jinak jsem běhala jak zjednaná, nebyla jsem vůbec unavená jako po prvním císaři. Fyzicky i psychicky jsem na tom byla o dost lépe.
Držím palce, i kdybys normálně nerodila, nemusí to být taková tragédie, jak to teď vypadá.