Taky jsem si vždycky říkala, jak nesmírně frustrující to musí být, když mrňouska vlastní tělo ještě moc neposlouchá. U všech mých dětí se situace výrazně zlepšila, když se začaly plazit. A to jsem neměla postýlkovoúkočárkové děti, dle svého přání a mé potřeby byly skoro pořád v náručí/šátku a z nedostatku jiných mezilidských kontaktů jsem s nimi neustále konverzovala. Přestože to nejsou děti nijak výrazně temperamentní, ta vynucená pasivita je přiváděla k zoufalství.