Odpovím hromadně "mimo vlákno".

Právě že si s manželem oba dost silně uvědomujeme to, že je to pro nás finančně a celkově naprosto nereálné. Právě že tam cítím tu obrovskou odpovědnost za to, co již máme. A právě proto jsem z toho všeho tak hrozně smutná, protože vím, že bychom chtěli a vím, že nesmíme.

Věkově mám ještě pár let času, v tom má Velbloudí určitě pravdu (). S prací v našem regionu je to hodně slabé, ženské většinou na plný úvazek mají maximálně 9-10tis. čistého, takže si o moc nepolepšíme oproti rodičáku.
Koně jsou naštěstí "samoživitelé", kdyby nebyli, tak bychom je museli prodat. To, co na nich aktuálně vyděláme, do nich každoročně zase nastrkáme. Nicméně nemusíme do nich dávat ani kačku z rodinnýho (uživí nám ještě i psa a kočku ). Samozřejmě, že bychom to nejradši trošku rozjeli, jenže ono to není zrovna lehké. Museli bychom do toho ještě dost zainvestovat s nejistým výsledkem, že se to vrátí, ta poptávka v tomhle kraji není (u Prahy bychom se chytili v podstatě bez problémů).

Zkrátka ty podmínky pro to třetí vůbec a absolutně nejsou. Zároveň jsem si vždycky přála mít všechny děti blízko od sebe - první dva jsou od sebe 22 měsíců. Tomu mladšímu budou za pár dní už 2 roky. Já mám prostě zažito z dětství, že to není nic moc - jsem nejmladší ze 4 dětí a máme veliké věkové odstupy, všechny mé sestry byly ve skutečnosti spíše jako rodiče než jako ségry (mám od nich odstup 6, 11 a 12 let), vůbec netuším, jaké to je mít skutečného sourozence. Manžel je na tom vlastně úplně stejně, nejmladší ze tří dětí a k tomu také s velkým rozestupem. A to je to, co bych u svých dětí teď nerada no. Jak by k tomu pak ten malý benjamínek přišel, když by byl úplně mimo ty zbývající dva
Vzhledem k tomu, že naše situace se asi o moc nevyřeší ani za rok, tak vlastně co vůbec řeším? Prostě jenom to, že vím, že nesmím a chtěla bych.

Děkuju všem za názory, alespoň vidím, že ten rozum má absolutní pravdu a "srdce" ho opravdu nesmí překecat.