Přidat odpověď
Mám 4 děti a i když je to někdy těžké, první, co mne hned napadlo: určitě "to nedávej pryč" (nevím, jak to jinak napsat, prostě tohle téma a tuhle formulaci nějak nemusím). Když měla naše třetí asi rok a půl, čekali jsme neplánovaně holčičku, a i když to byl docela šok, říkala jsem si, že aspoň malá nebude sama a bude mít doma parťáka. Samozřejmě jsme si prošli všemi těmi obavami, manžel je pracovně hodně mimo domov, stavěli jsme dům, pomoc od rodičů žádná (jedni bydlí daleko, druzí hodně marodí), ještě jsem taky chtěla jít studovat... Ale přišla mi pořád lepší varianta mít neplánované dítě, které nám třeba trochu rozvíří ten náš celkem už zaběhlý život než ta druhá - konečná. Holčičku se nakonec narodila mrtvá - měla vrozenou vadu, chyběly jí ledviny. Věř tomu, že bych 100x radši měla naplánované dítě, než zažít tohle. Nakonec to čtvrté taky příšlo, i když nikdy bych nemohla říct, že plánovaně, ale prostě po tom, co se nám stalo, to už bylo nějak ve mně. Holčička je úžasná, strašlivě živá a náročná, ale miláček nás všech. A můžu říct, že s jejím narozením jsem získala nějakou další sílu nebo co. Začala jsem skutečně studovat vš, při dětech pracuji, věnuji se navíc charitě, chodím cvičit... a to bydlíme na takové strašné díře, že musím i děti vozit do a ze školy a vlastně cokoliv zařídit znamená skočit do auta atd. Navíc poslední holčička dává velkou sílu i manželovým rodičům a ti se v poslední době cítí lépe než předtím a občas nám ji i pohlídají. Je mi líto všech dětí, které by se mohly narodit a nenarodí. Hodně naplánovaný byl druhý syn (z prvního manželství, v době rozpadu), ale celou dobu jsem si říkala, když to nezvládnu, pořád ho můžu někomu dát.. teď mi to přijde úsměvné, ale pamatuji si, že mě to drželo nad vodou. Adnes je nejstarší dcera a tenhle kluk velká dvojka a bezvadně si rozumí (líp než se mnou). Jsem ráda, že ho mám. Znám dost rodin, kde mají více dětí (a nejsme věčřící nebo v nějaké komunitě), a připadá mi, že kde je víc dětí, je i víc lásky a soudržnosti.
Předchozí