Letice ,
musím napsat, že docela chápu tvůj šok. Tvé obavy, tvou neradost z těhotenství. Taky se mi to stalo. Dokonce dvakrát.
Jediné, co jsem si prvních pár dní (a i týdnů) říkala bylo: "Dýchej!"

A proč dvakrát. První holčička se mi narodila ještě na VŠ (byla plánovaná, plánované nebylo to, že mě vyhodí od státnic ). Promovala jsem, když jí bylo 9 měsíců.
Pak, když jí bylo 18 měsíců se nám (plánovaně) narodila její sestřička.
Vždycky jsme chtěli tři děti, tentokrát jsme vsadili na odstup 2 let. Plán krásně vyšel .
Šokujícím překvapením ovšem bylo to, že to budou dvojčata (holčička a kluk). Takže jsme měli čtyři děti během 3,5 roku. Babičky žádné v dosahu, naštěstí manžel hooodně pomáhající. Přežili jsme bez úhony, my i děti (dnes mají 12,10 a 2x 8let).
Když nám trochu odlehlo, naplánovali jsme si ještě benjamínka. Pěkně, tentokrát v klidu, po 4 letech. Narodila se nám krásná holčička. Na podzim, po jejích třetích narozeninách, začala chodit do školky, já jsem si už vyhlídla práci. A najednou (poprvé zcela) neplánovaně //. Byla jsem v šoku, naštvaná, zklamaná. Přece jen jsem dětem už věnovala velkou část života, chtěla bych dělat i něco jiného, že.
My teda jsme věřící, takže otázku nechat si prtě nebo ne, jsem řešit nemusela. Tohle mám srovnané jisto jistě .
Ale vyrovat se s tím, že je něco úplně jinak než jste chtěli, že budete muset dát ještě více sil, námahy, ale i obav a strachu. Není to vůbec snadné. Přichází to až postupně, člověk se k tomu musí "dožít". Aspoň já jsem musela.

Teď má náš nejmladší chlapeček 8 měsíců a jsem rádi, že tu je. I když je to často náročné, zvládnou se to dá a nic cenějšího než život prostě není.
A taky si říkám (když se chci povzbudit , že i on má štěstí na nás. Narodit se jako šesté dítě se dnes moc lidem nepovede .

Takže chci moc, moc povzbudit a držím všechny palce !!!