Děkuju, ale to "rozumnýho" bych z mé charakteristiky vynechala
Byla jsem takový to typický dítě, co ho honěj s jídlem po baráku a o kterým pediatr hlásal: "Nechte ji, duševně zdravý dítě hlady neumře" - duševně zdravý dítě možná, Faidra nikoli :) a dospělosti jsem se dožila díky vysvětlování, slibům a hroucení (rodiny).
V praxi to vypadá tak, že mi nic nechutná (s občasnou výjimkou ovoce a džusu), necítím apetit a v podstatě ani hlad - snažím se s tím samozřejmě moc neexperimentovat, ale když jsem dlouhodobě nejedla, tak jediný, co jsem cítila, byla taková lehkost v hlavě, hlad nikoli :) Není mi ani příjemné, když se najím, cítím se pomalejší, línější, ospalejší... Řěším to tak, že si holt dávám upomínky a jím v malých dávkách častěji, ale je to pro mě stejná otrava a opruz jako pro někoho si kupř. píchat injekce. A nejím maso, sladké, věci z bílé mouky a nic těžkého, to je mi nedobře už při pouhém pohledu.
Kupodivu vařím a peču docela ráda, beru to jakožto tvůrčí proces