Zítra mě to čeká. Chtěla jsem se objednat dobrých.. deset let..? Nikdy jsem nenašla odvahu. Až jsem se složila v ordinaci mé neuroložky a ta zvedla telefon a zavolala svému kamarádovi - primáři psychiatrického odd. Zítra je den D, manžel si vzal dovolenou a bude s malou. Já asi po návratu jen zalezu do postele a veselo mi asi nebude. Na co se připravit? Co očekávat? Řasenku radši nepoužiju, to je mi jasné..

V podstatě o nic nejde. Nebo o nic a všechno současně? V dětství fyzicky i psychicky týraná, brzký odchod z domova, nepochopení, nedůvěra, chyběl mi vzor, chyběla mi náruč. Dodnes neumím zpracovat a přimout to, jak jsem žila. Mezitím se narodily děti, já vážně onemocněla, momentálně mě nic netěší, jsem strašně strašně unavená, uštěkaná na muže i děti, připadám si strašně podobná své vlastní matce, kterou z duše nenávidím za to všechno.. Mám strach o tom mluvit. Nahlas. Líčit situace, které má blízká kamarádka označila jako "Panebože, vyrůstala jsi v koncentráku?", když jsem se jednou nad vínem svěřila.. Vím, že mě to rozloží na tisíc kousků. Už týden jsem zase na práškách na spaní, protože mám z toho zítřka takový strach, že se na to bojím jen pomyslet.