Jo, to je přesně ono. Minulosti neutečeš a chlap s dětmi minulost prostě má a nejde se jí vyhnout ani ji opomenout. Ať by ty děti byly jakékoli a nemusely by vůči mé osobě ani problémové být...třeba by se mohlo jednat i o fajn děti, kdoví...velmi těžko bych je tak jako tak přijímala do svého "osobního prostoru", kam jsem velmi dlouho přijímala i vlastního syna. Člověk se i tak potýká s nejrůznějšími partnerskými potížemi, proč ještě přidávat další. O problémech typu obtížného plánování volného času, víkendů, finančích obtíží a případných budoucích dědických nároků - budeme-li se teď bavit o těch praktických věcech - ani nemluvě.

Tohle téma mě včera ale přivedlo na zajímavou myšlenku...byla bych ochotna přijmout do toho svého "osobního prostoru" např. děti mého kamaráda, kamarádky, sourozence... kteří by z nejrůznějšího důvodu neměli možnost se o ně starat? Dlouho jsem nad tím včera uvažovala, tím jak jsem v nějakém tématu uvedla "dlouhodobě snesu cizí děti jen potud, pokud vím, že je zase mohu vrátit" mě to vnuklo právě tuhle myšlenku. Došla jsem k závěru...že asi jo, tady bych to brala jako povinnost, bez možnosti si vybrat. Tady by šel asi můj "osobní prostor" prostě stranou, ať už dočasně nebo natrvalo.