A to mám 37!
První jsem měla ve 32, strašně chtěné- a taky jsem měla strach, taky začátky těžké. Tenkrát jsem se bála jak to zvládnu, budu-li mít dítě dost ráda apod.
Nyní se bojím jak budu "na stará kolena" zvládat, zvládnu-li nedělat rozdíly mezi 2dětmi, mám obavu jak budu zvládat rozmíšky mezi dětmi (kdykoli jsem někde s více sourozenci, vifdím jako nejtěžší, že se děti furt mydlí), bojím se, jak sourozence přijme dcera-přece jen byla 5let jedináčkem...já jsem prostě takový mateřský posera, no
. Ale zase zvládnout se to musí, co už. Globálně si říkám, že prostě se budu snažit, ale perfektní to prostě nebude. Ony to ty děti asi přežijou, traumata nejak zpracujou. Hele já kojila 3roky, neb jssem lenoch línej a bylo to šíleně pohodlné, ale sousedka, která kojila první 2děti po dvou letech, třetí dítě prostě nekojila, neb to nák taky nedělqala dobrotu: prostě říkala, že ač se s tím nemohla nejprve srovnat, ve finále zjistila, že v globále to nekojení bude pro celou rodinu přínosem. Já jusem fanatik kojení, ale spokojená matka je nad všemi zásadami. Mmch když bych věděla, že mám sklon k nějakým poporodním depresím, zkusila bych minimálně homeopatika-at předejdeš nepříjemným stavům.