Vlastně... co mě na téhle debatě fascinuje, je ten postoj... jak bych to řekla:
Závislost na alkohlu má všechny rysy závislosti na tvrdé droze. Kam se hrabe tráva. Z hlediska lékařského a adiktologického je to spíš srovnatelný se závislostí na opiátech.
Nicméně kulturně je tu zakořeněná, tolerovaná, do značné míry i podporovaná.

Že nehodím svého životního partnera přes palubu při první známce problému, to je asi logický postoj. Ale viděla jsem příliš mnoho zničených, rezignovaných, semletých partnerek chronických alkoholiků, které propásly čas, kdy mohly zachránit normální život aspoň sobě. Viděla jsem příliš mnoho dětí, jejichž matky zachraňovaly tatínka, uklízely zvratky a rozbité věci, zouvaly boty, kamuflovaly jeho áčka v práci a vůbec je nenapadlo přemýšlet, co to s těma dětma provede.
Člověk závislej na čemkoliv má dostat šanci, to rozhodně. Vídám kolem sebe ale spíš ty psice-záchranářky, které nemají ani trochu pudu sebezáchovy a v závislém vztahu se závislým partnerem zařvou nakonec taky, než ženy, které by partnera vykoply z domu, protože se párkrát opil.