Alkoholik byl můj otčím. Taky nebyl žádný násilník, dá se říct, že občas měl i "roztomilou špičku", ale k žití to moc nebylo. Byl absolutně nespolehlivý, věčně bez peněz, lhal, mlžil, máma byla na všechno sama. Nedával jí moc peněz, s ničím ji nepomohl. Od vaření a uklízení péči o děti , placení složenek a zařizování oprav, když se něco rozbilo,.....všechno to bylo jenom na ní. Na něho se v ničem, ale naprosto ničem nemohla spolehnout. Po čase na něho začala být šíleně alergická. V podstatě už na něho nedokázala ani normálně promluvit. Jenom na něho ječela. Lezl jí na nervy celou svoji bytostí. Nikdy ji neuhodil, nikdy se nevymočil do rohu místnosti, ale já bych v takovém svazku nevydržela ani měsíc. Ona s ním je dodnes, přes třicet let. Otčím už tolik nepije a dá se říct, že se spolu naučili vycházet, ale že by s ním měla hezkej život, to se fakt říct nedá. Dneska už se nerozvede. Hrany se obrousily, jí táhne na sedmdesát a už si na něho zvykla a asi nechce zůstat sama. Ale nechápu, proč to neudělala dřív.
Tady se občas řeší, že se partneři rozvádějí kvůli blbostem, ale když si pomyslím na manželství svých rodičů, tak oni taky vypadali jako celkem stabilní a spokojenej pár a kdyby se máma přeci jenom odhodlala a rozvedla, tak by byla za nespokojenou hysterku. Vždyť má docela hodnýho chlapa, co jí nemlatí........