Diskusi jsem nečetla, ale můžu k tomu říct akorát to, že oba extrémy škodí.
Rozvod jako tak společensky nepřijatelný akt, že nezbývá než zůstat s násilníkem, alkoholikem, tyranem, není v pořádku.
Rozvod jako tak společensky normální a přijatelný akt, že je brán jako naprosto v pořádku, že manželští poradci párům opakují, že především má každý právo na svoje individuální štěstí, a nějak se zcela vytrácí to, že člověk slíbil v dobrém i ve zlém - rozvod, který je tak v pořádku, že přechodná a nevyhnutelná partnerská krize, naštvání, zakoukání jinde zákonitě a s pocitem naprosté oprávněnosti končí rozbitím rodiny dětem - ten taky v pořádku není.
Já to vnímám tak, že rozvod má být krajní řešení tam, kde už jiná řešení vůbec nejsou. Nejsem si ale jistá, jestli to u všech rozvodů bývá tak.