Hroudo, jo, tohle jsem opomněla, že oddych je de facto většina věcí, a přitom jsem kdysi sama vysvětlovala jistému pánovi ofrňujícímu se nad jistou knihou, že je to tak akorát únik od reality, že únik je všechno, co není naše vlastní realita :)
Dík za pohled na věc, popřemýšlím o tom. Sama o sobě dělím knížky (které se mi líbí) na ty, kde musím plavat, a na ty, kde se vezu s proudem. Ty, kde se začnu na druhé stránce z toho nebo onoho důvodu topit, a ty, které mě násilím vlečou proti proudu nebo mě rvou do záchranného kruhu, ač he nepotřebuju a nestojím o něj, jdou nemilosrdně přes palubu :)
Je to divný, v pubertě jsem opovrhovala snad vším, co nebyl ten zmiňovanej Dostojevskij, ale zase jsem všechno pečlivě dočítala do konce, dneska jsem o dost milosrdnější, ale dočtu máloco. A navíc se po tom přečteném kvantu utvrzuju v jistotě, že všechno už bylo napsáno jinde a líp. Najít dneska knížku, do které se zakousnu a nepustím, je hodně velkej problém.