Mně´pomohlo začít chodit sama... dost dlouho jsem nebyla schopná k zubaři sama ani dojít, prostě jsem se zastavila na chodníku a nešlo mi jít dál, jako kdyby tam byla gumová stěna... tak se mnou chodila máma, se kterou jsem tam došla, ale přesně co píšete.
Přijdu, sednu na křeslo, začnu brečet, třást se, přcitlivělost na všechno včetně chladu, zvůků, hysterický smích... vždycky jsem se strašně omlouvala, bylo mi to hloupý, ale ovládat jsem se nijak nedokázala. A tohle i přesto, že mi zubař dal samozřejmě vždycky anestezii málem i na strčení zrcátka do pusy.
Okolnosti tomu chtěly, že jsem začala k zubaři chodit sama a je to lepší... furt je to pro mě výkon, ale jak jsem tam jednou přišla sama (a věděla jsem, že tam prostěmusím dojít, že mě nikdo za ruku nepotáhne), asi jsem se tolik necítila jako manipulovaná obět okolností... zvládla jsem to trochu líp než jindy, příště zasse trochu líp atd.
Furt je to náročný, cestou se mi chce v tramvaji zvracet, klepou se mi nohy... na křesle mi tečou slzy (aniž by na mě kdokoli sáhl) pořád, ale už se ovládám... a ten pocit vítězství!
Drž se