Nikdy jsem to nezkusila. Sama jsem byla několikrát na rande pozvaná klukama, později chlapama, co jsem viděla poprvé v životě (oni mě taky, nebo po mě dlouho koukali a já si nevšimla). Když se mi líbil a byla jsem volná, řekla jsem ano. Mám zafixované, že chlapi jsou lovci a nemají rádi aktivní ženu, nebo jsou to srabi a na přímý dotaz si nadělají do kalhot, a řeknou ne. Někdo se mi teď líbí a já jemu taky (aspoň podle neverbálních projevů), ale vypadá to, že je to ten typ, co by mě mohl zdálky uctívat klidně roky, než by se k něčemu rozhoupal (takových typů znám z mládí spoustu, všichni společní kamarádi věděli, že mě chce, spolu se o tom bavili, někdy mi to práskli, většinou jsem to poznala sama, protože pro mě dělali první poslední, a nikdy se nerozhoupali, aby to řekli, některým to vydrželo dlooouho). A já nemám čas a chuť čekat. Takže až ho příště uvidím (viděli jsme se dvakrát pracovně), tak mu hodlám říct, že pokud mě chce vidět dříve, "než povinnost zavolá" (nechci být konkrétní), tak ať mi zavolá, že číslo má. Úplně přímé výzvy, ať jde se mnou na kafe, se bojím (ani ne odmítnutí, ale spíš jeho vyděšení, že musí odpovědět teď a hned). Prosím, jaké máte zkušenosti s tím, když jste pozvaly kluka/muže na rande? Jak to udělat, aby se nevyděsil, a kývl? Klidně pište i zkušenosti druhých a reakce pozvaných mužů. Omlouvám se předem, že budu reagovat až večer, budu mimo, ale dotaz (myšlenka na něj) mě tlačila tak, že jsem nemohla ani už spát. Předem děkuju (a i když je to trochu pubertální dotaz, tak roky už mám, ale zkušenosti žádné).