Nano, jojo, takhle jsem byla ve dvou letech také. Celé dny sama v postýlce, několik týdnů. Bez jediné návštěvy, samozřejmě. Ani si nepamatuji, že bych tam měla nějakou hračku. Pamatuji si jen tu postýlku a veliké bílé okno, nic jiného tam asi nebylo. Drsné, no. Sedmdesátá léta. Když si pak pro mě rodiče přišli, nepoznala jsem je, nemluvila jsem a neměla jsem prý ani žádnou mimiku v obličeji