já tě chápu, to čekání je vždycky nejhorší. když už víš, na čem jsi, člověk se s tím nějak popere. navíc když jde o tvoje dítě (libovolnýho věku:) - já v tomhle zpětně hrozně obdivuju moji mámu, jak to všechno zvládla ustát, když se mi tehdy v pubertě ta nemoc projevila poprvý, když mě proháněli půl roku po všech odděleních včetně onkologie...
a rozhodně jsem tě nechtěla odradit od snahy získat co nejvíc informací, to je určitě dobře, jenom prostě nejdřív potřebujete tu diagnózu aspoň v hrubých obrysech, takhle opravdu jen sama sebe zbytečně plašíš ještě víc.
ono to nakonec nebývá všechno tak černý, jako to co si představuješ když máš strach. každopádně přeju, ať narazíte na rozumnýho lékaře a ať to je brzy za váma