Jeste bych chtela doplnit, ze jsem se k tomu neuchylila v zadne tezke zivotni tezkosti jako "k berlicce", ani zadnym silenym hnutim mysli, ani v tehotenstvi ci dospivani, ale po tricitce jsem proste nejak "dozrala" k tomu, ze o tom vlastne uvazuju uz dlouho a ze bych tak nejak chtela byt uz konecne ukotvena a proc s tim cekat, kdyz ted mam cas to nejak vyresit? Vlastne jsem k tomu pristoupila naopak v lehkem obdobi sveho zivota. Nebylo to v tu chvili nic zasadniho, nic zasadniho se ti pro me ani nezmenilo. Pristoupila jsem k tomu s vedomim toho, ze kazda cirkev, i ta moje, ma svoje, co se ji da vytknout, ale k nejake konkretni se presto chci vztahovat. Nedosla jsem zadneho osviceni, nejsem vnitrne "vic verici" nez predtim (nejvic duchovne protknuta jsem se citila v dobe dospivani, tak kolem tech 16-18 let, od te doby uz nikdy), neziju nijak ortodoxneji, sve zvyky, smysleni ani moralni hodnoty jsem nezmenila. Jen mam o kousek vetsi pocit, ze jsem si udelala v zivote o malicko vetsi poradek a udelala to, co melo byt udelano, navazala jsem na neco, na co jsem mela navazat. Tim, ze CCE neni nijak dogmaticka mi nedela problem tam napasovat muj pristup k vetsine otazek. Ten obvykle neni nikterak primo krestansky, spis takove vseobecne moralni snazeni.
Tezko se to cele vysvetluje. Mam pocit, ze ani muj ateisticky a z ateisticke rodiny pochazejici manzel, to mozna uplne nepobral. Zato prekvapive moje rodina se nad tim ani v nejmensim nepozastavila, nepolozili mi jedinou otazku "proc", prestoze jsou vsichni neverici, resp. krteni (vetsinou katolici, matka evangelicka), ale nepraktikujici. Mam pocit, ze rodice tak trochu pochopili, ze kdyz na me jako na nejmladsi dite z nepraktikujici rodiny s krestem tak trochu pozapomneli, musela jsem si to napravit sama a ze vkrocit do toho takhle z ciste vody v dospelosti nebylo mozna uplne lehke.