TAkové reakce jsou přece skoro na všechny děti, které nejsou takové jak si lidé představují. Já měla takové první dítě. Uměla všechno podle tabulek, vzorně se chovala, byla tichá, ale zároveň společenská. Uměla mluvit, neměla dudlík, palec si před lidmi necumlala. Druhé dítě neumělo mluvit do tří a půl, stydí se někdy až moc, je paličatý, semtam vzdorovitý, musí se na něho velmi opatrně. Dudlík měl do dvou a půl. Užila jsem dost. Dospěla jsem k tomu, že je mi to putna. Opravdu mi tím, že není tabulkový, dal hodně.
Myslím si, že takové řeči měli lidi vždycky. Naši o tom ví své. Brácha byl takový jak popisuješ syna, možná horší. Já přesný opak. Stydlivá, nekomunikativní, stranící se kolektivu. Divní jsme byli oba . Jsem ráda, že jsem vyrůstala tehdy, teď bych určitě měla nějakou nálepku a lidi by si mysleli bůhvíco. Nicméně bratr se opravdu choval jako spratek. Po letech lze říci, že z něho vyrostl velmi hodný a úspěšný muž . TEhdy každý říkal, že proutek se musí ohýbat dokud je mladý, ale to nejde u takových dětí. Je možná nejde ani tvarovat, oni jsou samorosti. Prostě udělat mantinely a milovat.
A příklad se schodama. U nás je to naprosto stejné a myslím, že u dalšího milionu dětí. Nevidím na tom nic zvláštního. Prostě jednou jde, podruhé se honíme, potřetí ho píchám do zadečku, počtvrté něco dám na horní schod, kdo tam bude dřív, popáté ho lechtám, pošesté se utíkáme podívat, jestli je tam ségra ....