Ahojte všichni. Píšu tak trochu z frustrace, neboť být mámou dítěte, které bylo diagnostikováno jako "nadané" není často žádný med. Náš čtyřletý syn patří do kategorie dětí, u nichž se nadání spojuje s velkým temperamentem (nikoli však hyperaktivitou; soustředit se na práci dokáže velmi dlouho a dobře) a tvrdohlavostí. Myslím, že hranice zkouší všechny děti, ale ten náš je zkouší velmi důkladně a pokud si něco vezme do hlavy, je velmi vytrvalý, jak slovně, tak fyzicky. Velmi se u nás osvědčil respektující přístup; zato direktivní vedení typu "uděláš to a basta" příliš nefunguje. Ve školce byl syn díky své povaze přeložen do předškoláků (má tam starší sestru) a tam funguje bez problémů a baví ho složitější úkoly i pobyt mezi staršími dětmi.

Co mě ale již dlouhodobě unavuje, jsou reakce okolí na synovu povahu. Bydlím na vesnici a neustále slyším hlášky typu "ten váš syn, to je pěkné kvítko", "málo ho řežete", "chtělo by to víc důslednosti", "to si ve svém věku nesmí dovolit" atd, "co je to dnes za děti, to za nás nebylo" atd. Přitom on není ani agresivní ani nijak destruktivní atd, děti má rád ... jen je svéhlavější než většina dětí a bouřlivěji reaguje na podněty.

Jak slyším slovo "důslednost" nebo "disciplína", už mi naskakuje husí kůže; doma pravidla nastavená máme a důslední se snažíme být, co to jde, ale u těchto dětí prostě dá víc práce, k požadovanému cíli se dobrat. Často pomáhá fantazie, vymyšlení nějakého úkolu, závodění atd., ovšem potom slýchávám "on má umět poslechnout na povel, kdo to kdy slyšel, vymýšlet nám nějaké úkoly" atd atd. Už mě nebaví vysvětlovat, že nadané děti jsou trochu jiné, mají i jinak fungující nervovou soustavu a reakce na podněty ... pak to vypadá, že se chlubím malým Einsteinem, což za žádných okolností nechci.

Setkali jsme se s něčím podobným? Nebo máte štěstí na chápající okolí? Díky za jakékoli zkušenosti ...