"Ty jsi závislá na tom, aby to, co musíš udělat ty, tedy odpoutat se, udělal ten druhý nějakým vlastním činem, který by zapadl do tvého rámce nemožné bytosti, kterou teprve poté můžeš neakceptovat."

Grainne,
ty to vidíš trochu jinak, než to reálně je. Já těch deset let neseděla doma a neplakala, měla jsem i nějaký vztahy, ta "závislost", o který píšeš spočívala pouze v tom, že jsem ztratila něco, co je těžko nahraditelný - nemohla jsem se odpoutat od intenzivního prožitku, ne od tý osoby. Nevím, jestli to píšu dostatečně srozumitelně. Odpoutat se od ztráty důležitý věci jde jen tím, že najdeš jinou důležitou nebo ještě důležitější a zásadnější, ne tím, že "není", když "byla", to je celkem přirozený, lidé nezapomínají na ty, kteří zemřeli nebo na to, jaké byly jejich děti, když byly malé, i když jsou už velké. Ty prostě během života ulpíváš v momentech, který ti něco daly a nějak tě obohatily. A když je ti zle, vracíš se do nich. Jako psala Božena Němcová "Babičku", když jí zemřel syn Hynek. Vrátila se v myšlenkách do vykonstruovaný idylky. A to není nic nepřirozenýho ani "nemocnýho", to je naopak úplně normální.