A zajímalo by mne, zda se na fakultách psychologie vyučuje něco jako názorová kultura, co je normální a co ne, podobně jako třeba medici se učí, že porod doma je smrtelné nebezpečí, tak jestli se i psychologové trošku manipulují svými vyučujícími a nakolik je běžná názorová svoboda.. Nevím jak jinak to říct. každý psycholog prostě posoudí nějaký fakt trošku jinak.

No moc nechápu, co myslíš. Samozřejmě se učí, co je normální, s tím posouzením je to horší, to už je z části umění, zkušenost, záleží na přístupu a zařízení, normy jsou ale jednotné. Normy ale ne o tom, zda je normální šťamrat se v nose, ale co je patologie. Psychopatologie je o tom, co není ze zdravotního hlediska normální. Pak máme ještě statistickou normu a ještě jiné normy jako sociokulturní. Porod doma je sociokulturní norma. Jinak můj bývalý byl medik a pochybuju, že by se na medině učili cokoliv z porodu doma podobně, jako se neučili psychologii. To vzniká až při stážích a praxi.
Ale pokud jde o normu ve smyslu nemoci, kritéria jsou daná v manuálu DSM/MKN, velmi zjednodušeně, pokud splňuješ třeba 6 kritérií z 8, tak ti může být dána dg. schizofrenie, depresivní epizoda, porucha osobnosti... samozřejmě je těžké kritéria přesně posoudit, od toho jsou rozhovory, pozorování, testy, anamnéza... a taky se proto diagnózy různě upravují. Protože nemáme moc objektivních testů na rozdíl od fyzických nemocí.

Tak to máme klinicko-psychologický pohled. Co se týče terapie, myslím si, že terapeut s enemusí až tak zalamovat tím, co je normální a co není normální, to by byl jeho OSOBNÍ pohled, mimochodem by takový závěry ani neměl vyslovovat, on je tu k tomu rozvíjet osobnost, vyslechnout a snažit se pomoct v tom, co klientu vadí. Takže zde norma není to, co vadí, škodí, je destruktivní. Co dělá klienta nešťastným, nemocným, nefungujícím. To, že nám řekne, že souloží s ovcí a my si řekneme, že není normální, už je špatně. Když si to řekneme jako kliničtí psychologové, je to v pořádku (protože není normální = diagnostika patologie).

Je etickým činem psychologa, pokud naléhá na terapii, když ji nechcete? (Nebo nechcete pro své dítě.)
To první je podle mě špatně, to druhé dobře, představ si dítě, které bylo třeba zneužito nevlastním otcem a matka odmítá terapii dítěte, že to je blbost, že se vlastně nic vážného nestalo, nebo že se to nestalo vůbec. V prvním případě za sebe rozhoduje dospělý jedinec a nutit terapii je i kontraproduktivní, pokud člověk vnitřně odmítá terapii, terapie nemá vůbec smysl, proto nefunguje takové to dohnání manželkou/matkou k terapeutovi.