"Je etickým činem psychologa, pokud naléhá na terapii, když ji nechcete? (Nebo nechcete pro své dítě.) "
Možná odpověď je ano i ne.
Může to být velmi neetické, protože nechce přijít o zdroj bodů/hotových peněz. Může to být neetické i v situaci, kdy to není materiálně zištné, ale kdy si nereflektovaně prací s tebou psycholog sytí něco svého (to by ale měl být schopný ve své supervizi odhalit a zneškodit, takovou tendenci).
Může to být velmi etické v situaci, kdy na rozdíl od tebe díky své odborné zkušenosti a pozici "venku mimo problém" vidí vážná rizika v případě, že terapie nebude poskytnuta. Pak je zcela na místě vysvětlit, jaká rizika vidí v případě nepokračování terapie a pokusit se klienta přimět k tomu, aby ji zahájil/pokračoval v ní. To je totiž právě o tom, že mu není ukradené, co se s tebou stane.

Obecně: pocit, že terapie je k h... a nic mi nedává, můžu mít ve dvou situacích.
První z nich je ta, že je skutečně k h... a nic mi nedává (nesednu si s terapeutem, potřebuju něco jiného nebo prostě vyřešila jsem většinu toho, co jsem potřebovala a není co dál řešit).
Druhá z nich je ale ta, kdy jsem se dostala v terapii do nějakého bodu, který je těžký,potenciálně bolestivý, a aniž bych si to uvědomila, moje psychika rozhodne za mě - nepokračovat - a já mám pak pocit, že jsem v tom prvním případě. Tohle je něco, co já jako klient pravěpodobně nebudu schopna vidět, ale ten terapeut to vidět může a může mi to sdělit.

Jinak jak ses ptala na mainstreamový proud v terapii - ne, neexistuje jen jeden hlavní.