Tak já vím stoprocentně, že jestli se někdy vdám, svoje jméno si nechám. Jsem už na něj zvyklá, líbí se mi...partnerovo jméno se mi navíc nelíbí vůbec, jedná se o takové přídavné jméno, které by konkrétně ve spojení semnou vypadalo dost úsměvně, ne-li směšně. Samozřejmě, že za to nemůže, nevadí mi to, u něj to vůbec neřeším, ale já se tak jmenovat prostě nechci. Moje příjmení je kus mé identity, tvoří mne a léta mne tvořilo, patří mi, jsem to prostě já. Vnímám to tak nějak podobně, jako kdybych byla kupříkladu mrkev a najednou by ze mne někdo chtěl udělat bramboru...stejně bych zůstala mrkví:)) Dítě se jmenuje po tátovi a vnímá to bez problémů. Okolí neřeším:)