Jo, to je podle mě to nejhorší - říká se tomu odborně syndrom prázdný náruče.

Chlapovi jsem to tu vysvětlovala, proč nesnesu pocit, že v ložnici stojí prázdná postýlka (musel ji smontovat, až jsem byla v nemocnici s malým až do propuštění) - prostě ten organismus matky je naprogramovaný, aby byl po porodu non stop s dítětem, a když není, tak to fakt bolí.

Mě fakt pomáhal ten jednoznačný denní rytmus (tebe asi vytrhne i starší dítě ), jíst, spát, odstříkávat mlíko, sprchovat se, měla jsem napočítané, kolikrát ještě odstříkávám, než pojedu zpátky do nemocnice, jezdila jsem denně, nebyl jediný den, abych tam nebyla. Při odstříkávání jsem koukala na filmy (pečlivě vybrané ). Je to těžký, ale dá se to zvládnout. Je fakt, že jsem se nikdy tak nenabrečela, jako tenkrát, ale dá se to přežít. Pokud budeš jezdit jednou denně, u nás to bylo od 13 do 16 hodin, tak se zkus domluvit, že ještě můžeš večer zavolat, jinak ty večery jsou děsně dlouhé, kdyyž člověk neví, co a jak.