Jasně, to souhlasim.

Předpokládám, že kdyby šlo o dítě s nějakym konkrétnim problémem (AS, průšvihový prostředí doma nebo co já vim), tak se zakladatelka nebude ptát na fracky.

Samozřejmě je možný, že jsem vedle.

Ale to, co píše Z+2 je víc teorie, než praxe. Já jsem fakt ten poslední, kdo by chtěl vyštípávat problémový děti ze školy, dokonce mi celkem nedávno někdo říkal, že obdivuje, jak dokážu přijímat i děti s komplikovaným chováním - mně to ani nepřišlo, nemám někoho míň ráda jen proto, že mi obden vyfikne nějakou scénu, když vim, že má nějakej problém.

Ale rozcapený děti, který jsou ještě obhajovaný rodičema, ty snášim fakt těžko. Dočasně je možný si to zdůvodnit tak, že to dítě vlastně trpí tim, že nemá hranice a potřebuje pomoct. Ale když rodiče opakovaně trvají na tom, že jejich dítě je individualita a potřebuje prostor v tom nejblbějším slova smyslu, tak je brzo jasný, že tady je každá snaha marná. Když půjdu proti nim, tak to nejvíc odnese dítě. Ztotožnit se s nima nelze, páč to by odnášely ostatní děti. Vyloučit takový dítě říďa nenechá (ani když stejnej problém (např. agresi vůči spolužákům) řeší všichni učitelé, kteří s dítětem přijdou do styku, takže je evidentní, že nejde o problém jedný zhrzený úči). Tak co s tim?

Já taky nevim.

(Teda u nás tenhle problém nenastal, ale na státní škole jsem fakt zažila, že jsem se denně bála, jestli se mi podaří zabránit napadení spolužáků - po roce s takovým dítětem jsem byla totálně vyfluslá.)