Přidat odpověď
delete, sorry že dotoho skáču, mám tu jen několik postřehů a možná i uklidnění.
připadám si velmi zdatná v tom, co k sobě ladí, co komu sluší a co se kam hodí nosit. a třeba u toho divadla, mám pocit, že už je to tak rozvolněný, že nějaké nepohodlí ve společenských šatech není nutně třeba, protože tu hru na sváteční událost hraje jen pár lidí. opravdu mi přijde, že třeba taková půlka lidí může být oblečena neadekvátně, podle toho, o jaké představení se jedná. tohle se už moc neřeší. šaty fakt nejsou nutné. já bych třeba taky nešla v džínách, mám momentálně jen jedny, ale pak mám třeba nějaký jiný kalhoty džínovýho střihu ale z jinýho materiálu a jiné barvy, které bych si vzala úplně vpohodě s nějakým adekvátním vrškem či doplňkem. navíc mám pocit, že v divadle jsou o přestávkách tak nějak nervózní všichni - kde stát, o čem se bavit a s kým, atd. úplně to tam vždycky cítím. nebo jde o to, že je třeba se aspoň trochu oblíknout jinak než obykle? No taky mám pár kamarádů (umělci, filozofové, ajťáci), co na tyhle věci kašlou úplně a nikdo jim žádné problémy nedělal ani v národním. A pochybuju, že by jim někdo nějakou diagnózu vyšťáral.
s tím florbalem: zažila jsem něco podobnýho: přešla jsem z jedný školy do druhý a v jedný sem vcelku zapadala a v druhý vůbec. ale prostě jsem se kvůli tomu fintit a poslouchat komerční hudbu nezačala, prostě jsem byla mimo, ale řekla jsem si, že jim podlejzat nebudu. podle mě je to silou puberťáckýho kolektivu, že se rozhodnou že někoho kvůli nějakejm blbostem nebudou brát. takový ty slepice jedna jak druhá, co jsou sice třeba v jádru skvělý holky, ale prostě potřebujou bejt v jedný partě a nikdo nesmí vyčnívat. takže bych to, že tě nebrali kvůli teplákům a tys to nepochopila nebrala tak fatálně a ani jako příznak ničeho, podle mě to neni nějaký výjimečný.
Předchozí