Valkýro, vždyť říkám - když musíš, tak musíš. Ze začátku tě to stojí boj, duševní utrpení, strach, ale odměna je, že můžeš normálně fungovat. Když se tomu člověk poddá nebo mu okolí vylevuje, tak je to konec, jen se to horší. Pochopitelně u dítěte nebo silných případů by měla být pomoc odborníka, v každém případě ale si nelhat a vynaložit na překonání toho hodně sil, odvahy a duševní energie. Není legrace opakovaně dělat to, čeho se člověk bojí, je lepší se tomu vyhnout, jenže ten stav se většinou nekonzervuje, posilovaný sílí a sílí, až je ten člověk sociálně úplně mimo. I když se to někteří naučí omlouvat a kamuflovat, třeba když má nastat situace, které se bojí, tak onemocní, udělá se jim neurčitě zle, tak jí nemusí absolvovat, mají proto omluvu, současně mají omluvu, že se svojí psychickou nemusí nic dělat, protože - mám přece tu migrénu, nebo revmatismus, nebo tu strašnou smůlu, zrovna když chci něco změnit, tak onemocním. Oni si takhle pomáhají, aby nemuseli absolvovat to riziko a ten strach.