Hlavně - když musíš, tak musíš. Pokud žiješ v prostředí, které tě v tomhle chování nepodporuje, dokonce mu třeba vadí a očekává se od tebe fungování, tak tě to prostě přiměje tu sociální fobii postupně překonávat. Smůla ovšem je, když máš takové okolí, že ti úspěšně pomáhá tvoje fobii tolerovat a kamuflovat, i sama před sebou. Pak tě nic nenutí se postupně překonávat a postupně zvyšovat laťku a zátěž, až bys nakonec zjistila, že s tebou většina zátěžových situací nic nedělá, nebo jen na první pokus, pak už je to rutina. Jsou i takové případy, že rodina třeba vykrývá situace, kterých se fobik bojí, on se bojí čím dál víc a třeba v případě agorafobií třeba přestane vycházet z domu.
V dětství jsem byla taky nesmělá, do sociální fobie jsem měla dost našlápnuto, jenže se tím nikdo nezabýval a mě nutnost fungování mezi lidmi z velké části naučila. Člověk když se něčeho bojí, tím spíš se v tom musí otrkat, i kdyby s pomocí odborníka, vyhýbat se tomu, až nemůže pořádně fungovat v normálním životě je cesta do pekel.