Vlastně nevím proč to píšu. Jen se asi potřebuju vypovídat. Nebo možná slyšet, že si někdo prošel nečím stejným.

S manželem jsme spolu 16 let. Máme 8 letého syna. Manželství jako na houpačce. Z mé strany letitá nespokojenost, letitý pocit, že nejsem šťastná. po 5 letech manželství jsem skončila na gastru se žaludeční neurozou a začínajícími vředy.
Vlastně se u nás doma neděje nic zásadního -- už nepije, nehraje automaty, peníze domů nosí, nemlátí mne, docela i spolupracuje ve smyslu výlet, akce, nákup. Teď už i syna pohlídá. Vlastně bych měla být šťastná.
Nejsem. Nejsem už roky. Asi už jsem vyhořela. Vloni na jaře jsem manžela poprosila, aby odešel. Že už s ním nemůžu a nechci být. Udělal to a mně spadl kámen ze srdce. Byly to krásné 4 měsíce mého života. Najednou se mi dobře dýchalo, i přes všechny problémy, které to mělo. Manžel se najednou začal synovi věnovat. Stále se snažil o návrat domů, sliboval jak se změní, jak je mu to líto, jak si uvědomil co bylo špatně, jak nechce nikoho jiného než mně. A já prostě podlehla. Udělala jsem šťastné všechny okolo -- vzala jsem ho zpět.
po pár měsících život zajel do stejných kolejí. na přelomu roku jsem chodila týden co týden k psychologovi ve snaze vyřešit svůj vnitřní stav nespokojenosti. Najít řešení. Chtěla jsem aby byli všeichni šťasní.
Manžel se mi stal fyzicky odporným. Sex byl jen sex - bez dotyků a líbání.

Manžel měl během našeho vztahu jednu milenku o které vím. já mu byla 14 let věrná. poměr jsem si prožila vloni, když jsme byli od sebe.
Letos na jaře ve mně vše bouchlo. Kromě nespokojenosti se svým životem jsem zjistila, že i v sexu potřebuji "něco jiného" a tak jsem si zcela cíleně našla milence. Jenže z čistě mileneckého vztahu se vyklubal velmi intenzivní paralelní vztah.

No a teď to bouchlo. Bože to byla úleva, že to najednou manžel ví. Roztáčí kolotoč výčitek, výhrůžek, slibů, slz, proseb a se mnou to nic vůbec nic nedělá. Jen je mi ho líto. Je mi líto syna, je mi líto rodičů a všech co to ponesou s námi. Ale nemám žádné výčitky.
A přesto stojím před strašnou otázkou -- přeju si roky abych ho opustila, aby se stalo NĚCO co mne osvobodí. A teď je to tu a já mám strašný strach.

Rozvádím se kvůli milenci nebo se rozvádím proto, že jsem si našla milence což je známka toho že tento vztah je mimo....
Mám se obětovat stejně jako se obětovala moje matka. Rezignovat na svůj pocit vnitřní spokojenosti a štěstí pro obrázek šťastné a úplné rodiny -- tedy přesně ten obrázek jakým působíme na veřejnosti....

Milion a jedna otázka.
Zažil někdo??
Díky