Ivevvvko,
tím odpuštěním to ale nekončí, to je dost naivní představa. Sice ho Alixe sama radím, ale je to jen první krok, pokud se člověk zlobil (já se třeba na svého bratra za ten čin nezlobila nikdy).
Ten druhý, mnohem podstatnější, je přijetí. Přijmout svou situaci, svou bolest (záměrně nepoužívám slovo osud, protože ten popírá vlastní vůli). Přijmout rozhodnutí druhého člověka a uchovat si jeho lásku.

Mnohem těžší než "odpustit" je mimochodem nezlobit se (třeba po roce), na druhé lidi, že nerozumí, proč je ti tak zle (že jsi třeba v noci plakala steskem), protože oni prostě nemohou vědět, cítit totéž.

A odříkávání modliteb a zapalování svíček je k ničemu - je to jen manipulace se slovy a předměty.