Alixo,
napíšu ti svou zkušenost. Právě dnes jsou to dva roky, co stejně odešel můj milovaný starší bratr.
Všechno, co cítíte je normální. Nevěř na komunikaci "mezi světy". Co existuje, je tvá láska k mámě, která teď ztratila "přijímač". Já s bráchou po tom činu stále mluvila, zdály se mi o něm sny, ale bylo to jako bys měla mluvit do telefonu a ten druhý přijímač někdo navždycky ustřihl.
Musíš se připravit na to, že ta cesta bude dlouhá. Musíš se naučit přijmout tu bolest jako něco, co k tobě patří.
Víš, právě ten čas bude to nejtěžší. Teď docházíš k psycholožce, možná máš léky, lidé kolem tebe se snaží ti pomáhat. Ale to za pár týdnů skončí. Ale ta bolest tu bude. Dodnes se při vzpomínce na bráchu rozbrečím, dodnes mě to v noci budí. Ale na druhou stranu už dokážu mluvit s jinými lidmi třeba o tom, co jsme dělali jako děti.
Občas mě napadaly podobné myšlenky, jako tebe. Třeba že brácha je v pekle (ačkoli na křesťanské pojetí pekla nevěřím), a že tam bude tak dlouho, dokud bude způsobovat utrpení mně - tím jsem se trápila čím dál víc.
Musíš mámě odpustit, musíš ji nechat jít - v tom mají ti lidé, co s tebou o tom mluví, pravdu. Musíš ale odpustit i sobě a jít dál. Neneseš odpovědnost za její rozhodnutí. A věř, že tě měla ráda. Jen v domě jejího srdce bylo zhasnuto a ona nedokázala zavolat nikoho, kdy by jí pomohl nahodit pojistky. Ale v tom domě stále byl pokoj jen pro vás dvě.
Cítím s tebou - bez hladících smajlíků. Prostě jen také vím.