Alixo, cítím to taky na houpačce, teď se mi tedy už ulevilo, ale už je to taky osmnáct let, takže jsem si prošla mnoha fázemi.

Víš, já nevěřím, že by náš smutek, nebo zloba měl sílu držet nějaké bytosti na našem břehu. To by se skoro nikdo na ten druhý nedostal. Většina z nás normálních smrtelníků se trápíme, smutníme, pláčeme po těch druhých a trápíme se tím řadu let. To by na tom našem břehu byl sakra nával.

Možná nějaký právě spirituálně naladěný psycholog by byl tím pravým. Tihle v té diabasi pracují např. s lidmi, kteří mají vyjímečné zážitky (právě třeba s bytostmi z říše mrtvých) a normální psychiatrie by je označila za psychotiky, umí jim nabídnout vedení a zpracovat jejich zážitek v rámci jejich neobyčejné životní cesty. Rozhodně by se nikomu nevysmáli a pomohli by to ségře zpracovat. Ale je to Praha.