myslím, že to Divá Bárqa myslí jinak - ona jako rodič ví, co na dítě zabírá, jak s ním pracovat, aby to právě pro to její dítě bylo přínosný, protože ne každý dítě se stejnou diagnózou reaguje dobře na stejný postup, tka je zbytečný, aby učitelka zkusila nějaký postup, pak třeba jiný...
takto by jí Bára řekla, že její dítě bude líp mluvit když... a hůř naopak v situaci... a je vyřešeno, dítě není vystavovaný zbytečným stresům, ale ani nemá úlevy, který nepotřebuje, učitelka s rodičem by měla spolupracovat, zvlášť u problémových dětí, aby to bylo pro dítě co nejpřínosnější.protože i když má učitelka vystudovanou specku, tak konkrétní dítě má konkrétní požadavky a reakce.

stačí mít dítě s diagnózou dyslexie a kolik různých dyslektiků se a tím může schovávat. Mám taky syna dyslektika, ale zvládá v pohodě, jiný zase potřebuje spoustu pomoci. Můj syn je k tomu pravděpodobně taky dysfatik, nebo jak se to jmenuje (ve skoro 10 nemluví správně, ale přesnou diagnózu nepotřebuju, s logopedkou jsme se domluvily, že zatím to necháme jen tak, jako dyslálii), a je zvyklý opakovat znovu, když mu není rozumět, já už vím, v jaké situaci mu rozumět není, můžu na to učitelku upozornit, ona ví, že když h upozorní, on se nesloží ani neuzavře a bude to v pořádku, lae jiný dítě může trpět stejným přístupem

jsem učitelka, mám dítě s dys- a jsm přesvědčená o tom, že není nad dobrou spolupráci rodiny a školy