Monty,

to máš štěstí A taky teda záleží, jak staré dítě si představujeme. Já tak 3-4 leťáka, a tam jsem si troufla podřimovat v pokoji, kde si dítě hrálo. (V tom věku si teda televizi pouštět samy nesměly, pouštěla se jen v určené časy, třeba na Kouzelnou školku, a na počítači jsem jim ještě nic dělat nedovolila.) Kamarádka třeba nemohla ani to, neboť její děti měly úžasné, leč poněkud nebezpečné nápady.

V pěti či v šesti už jely ráno samostatně v pohodě, tak od půl sedmé do osmi, kdy jsem vylezla, protože jsem je nechtěla nechávat bez dozoru příliš dlouho.

(Dítě, pro které je ráno v jedenáct, závidím. Jsem sova.)