Víš, já si nemyslím, že musela ztratit to, čemu říkáš přirozené chování vůči ostatním. Já myslím, že se možná odjakživa přirozeně chovala tak, jak jsme ji viděly v tom dokumentu. Že to nebyla genderová póza, ale její celoživotní přirozenost. A že potřebovala někoho, kdo je schopen se podívat za tuhle stěnu, jejíž existenci si ona ani neuvědomovala.

Já jsem třeba nikdy nepůsobila vizuálně tak tvrdě jako ona (ten rázný účes, výrazné líčení rtů, výrazná štíhlost), ale zřejmě jsem většinu života komunikovala spíš tak, jak se očekávalo od mužů, ne od holek. A protože nejdřív mě kluci nějak nezajímali a prošvihla jsem ten čas, kdy se dají získat nezávazné zkušenosti (měla jsem prostě úplně jiné zájmy), najednou jsem plynně přešla do fáze, kdy jsem byla ta poslední a jediná, kdo nikoho nemá. Tak se s tím naučíš žít a nechceš vyzařovat pocit, že za každou cenu hned teď potřebuješ někoho sbalit, abys lidi okolo sebe neděsila. A pak se dozvíš, že si vlastně chlapi kolem tebe mysleli, že jsi nedostupná. Já potkala jednoho (a je teď můj manžel), kterého jsem zajímala prostě já a ne to, že "ta ženská působí přístupně" a tak to risknul. Když on uspěl, vynořila se řádka takových, co by bývali měli také zájem. Jenže já si zpětně nemyslím, že "ti další" by pro mě bývali byli výhrou. Myslím tím, že když je ti nějaké chování tvojí přirozeností (ne pózou), není ani vždycky žádoucí ho měnit, abys získala nějaké výhody, ikdyž jsou to výhody vztahu, po kterém toužíš. Protože to může být něco, co tě tak zásadně určuje, že bez toho už to nebudeš ty.

Fuj, já grafoman!