Co se týče PPP, mají to doktoři trochu zmapované jen u mladejch holek.
Tím, že po několika letech "přestanou s jídlem blbnout", přiberou, případně nezvrací, berou to jako vyřešené. Nějak jim ale uniká, že ty holky do smrti povětšinou mají problém s přijetím svého těla a myšlenky na jídlo se jen tak neztratí. Hlavně že nejsou na hranici života a smrti, tam už se nedostanou, umřít můžou jen na následky podvýživy nebo dlouholeté bulimie.

Se ženami ve středním věku pracovat odborníci na PPP neumí, protože se vymykají jejich pojetí a nesedí absolutně do tabulek. Obecně se s ženskýma s PPP blbě pracuje a nikdo je nechce. mají to podobně jako hraničáři, a často se to i prolíná, tyhle dvě dg.

O PPP si můžem promluvit mailem, proč ne.
S tím chlastem u mě-ne není to kvůli AD, já jsem tím zapíjela kdysi deprese a celkem slušně jsem se propila do hnusnejch stavů. Pak jsem začala konečně řešit příčinu pití - deprese. Ale pít už nikdy nesmím. Došla jsem s tím chlastem příliš daleko. V podstatě jsem abstinující alkoholik.
Jen mě občas děsí manželovy poznámky, že co z toho života mám, a proč si nedám...on nejspíš zapomněl co jsme si kvůli tomu užili. Zapomíná rychle. Myslí si, že když tolik let nepiju, že už snad "můžu". Vzdělanej rozumnej člověk. Ale tohle, stejně jako PPP, prostě nikdy nepochopí.