Stále se tak nějak potýkám s tím, že se nedokážu zbavit AD.
Venlafaxin, co jsem doteď brala, mi sedí dobře.
jen jsem si po mnoha mnoha měsících chtěla zkusit sex se vším všudy, a taky si zase po dlouhé době poplakat, prostě zase chvíli být sama sebou.
Bohužel to jde jen na chvíli, protože se velmi rychle dostavuje neovladatelná žravost a já nechci znovu spadnout do PPP, to bych si ani toho sexu neužila...pláče asi ano, ale ne toho osvobuzujícího.
Je to 10 dnů co to neberu, orgasmus se dostavil okamžitě, po třech dnech, pláč taky už zase cítím, jen to jídlo...
Chjo. Vypadá to, že nedokážu být nějak v normě. Že nic není mezi tím.
Kdybych aspoň nepřibírala, ale přijdu si jak sud, opuchlá, a omezuje mě to v pohybu.
O tom, jaký vztah mám teď ke svému tělu, ani nehovořím.

Nevím, musím fakt nadosmrti brát léky? Už jsem byla tak dlouho v pohodě, ale zdá se, že to jídlo prostě neukočíruju. Terapie v pohodě, mám v lecčem jasněji, funguji společensky bezvadně, nemám hlubší propady, po 4 letech končím s terapií, ale tohle jídlo, zdá se, zůstane.
PPP se asi vyléčit nedá, co? Myslím to bludné myšlení...
Mohu poprosit o nějaké názory, které trochu ví, o čem mluvím?

PS:
Doktor to ví, víceméně to nechává na mě, jemu to jako problém nepřijde, že bych AD baštila celý život. Spíš mám dojem, že je mu to fakt fuk a nechce se tím moc zabývat. nejsem pacient, o kterém by toho moc věděl, nechává to na mě, a pokud nechci něco extrémního, v medikaci mi vyjde vstříc. když chci přidat, ubrat, vysadit...věří mým pocitům, nebo to spíše moc neřeší.