Už v minulosti jsem slýchávala děsivé příběhy o biologických rodičích, kteří nejen, že týrali svoje děti, ale když už se jejich děti složitou cestou dostaly konečně do náhradní péče nové rodiny, dělali této náhradní rodině naschvály, děsili je k smrti, manipulovali s dětmi atd… asi to nemusím rozebírat.
Naše zkušenost s biologickou rodinou je trochu jiná. A ráda bych se o to podělila.
Moje první setkání nebylo zrovna moc příjemný. Vlastně to ani nebyl můj nápad, ale nápad tety z dětského domova. Při prvním setkání jsem se od matky dozvěděla jen to, že si podá žádost k soudu o svěření Aničky do své péče. Což taky za nějakou dobu udělala. Působila na mě odtažitě, uzavřeně a nervozně. I já jsem byla hodně nervozní... Asi bych na tomto místě měla napsat, že matka Aničku v DD navštěvovala, nejpozději 1 x za 3 týdny. Malá tak byla zvyklá, že se máma vždycky objeví a pak zase na nějakou dobu zmizí. Bylo jasný, že Anička tím hrozně trpí. Když k nám přišla na stálo, byla hodně uzavřená, o svojí matce téměř nemluvila a bála se, že kvůli nám o matku přijde. Nevěděla jsem co je v tu chvíli správný a tak jsem dala na svoji intuici. Matka se jevila jako nevyzrálá osobnost, ale nikdy malou netýrala. Myslím, že v mnoha situacích zřejmě ani nevěděla jak má jednat a co by bylo správný.
Bylo to těžký, Anička plakala a bála se, ze začátku nebylo jasný proč, později nám to řekla. Bála se, že ji matka přestane u nás navštěvovat. Co s tím ? Co je správný, co bych měla dělat? Nakonec jsem postupem času zvolila trochu jinou a možná trochu odvážnou strategii… podpořit jejich vzájemný vztah, dát oběma důvěru, že stále tady budou pro sebe a hlavně respektovat její matku takovou jaká je. Dnes jsem přesvědčená, že tohle rozhodnutí ovlivnilo celou naší péči.
Každý den jsme udělaly nepatrný krůček, čím víc jsem mluvila o její matce a nechávala ji mluvit i o její širší rodině, tím víc byla otevřenější a vyrovnanější. Zašla jsem si s matkou na kafe a pak si povídala s Aničkou jak její matka vzpomínala na to, když byla ještě miminko. Nezapomenu na ty rozzářený oči a touhu zjistit co nejvíc :o) Pokaždý, když jsme se s matkou viděly , jsme se na sebe usmály a Anička to od nás převzala .
Jak je zvykem u těhle dětí, měla snad jednu jedinou fotku jako miminko, ale neměla ji u sebe. Vlastně neměla u sebe jedinou fotku rodiny a tak jsem při jedné příležitosti udělala nejen jejich společnou fotku jí a bio matky, ale i její mamky samotné. Anička s ní pak spávala v posteli a dávala ji pusu na dobrou noc. Uvědomovala jsem si, že i když o tom ze začátku nemluvila, každý den na ní myslela a trápila se. Muselo to pro ní být tak těžký !
Podporovala jsem jejich vztah, jak jsem jen uměla a myslím, že se jejich vztah upevnil a vím, že i ten náš. Na oplátku za tohle všechno jsem měla Aničky důvěru a krásné obrázky se srdíčky, kde mi napsala, že mě má ráda :o)
Jak jsem psala na začátku, tohle rozhodnutí ovlivnilo celou péči. Z uplakané a uzavřené holčičky se stala krásná, usměvavá a myslím, že i vyrovnaná slečna, která miluje tanec. Hodněkrát jsem ji viděla s mojí dcerou tancovat jen tak pro radost. Zpívala si v koupelně, dováděla s dětmi, hrála si se zvířátky a já měla pocit, že konečně začala prožívat svoje dětství ve všech barvách života :o)
Nedávno jsem byla s její bio matkou na kávě, vyprávěly jsme si o tom, jak se malá adaptuje v bio rodině. Říkala, že jednou vzala Anička svoji malou sestřičku a snažila se s ní tancovat jen tak … pro radost :o) Každý ráno mají mazlící rituál a opravdu se matka snaží, aby Anička byla v pořádku. Řekla : „ Anička by vás ráda viděla“… a já v tu chvíli věděla, že nám oplácí to, co jsme jim dali. Podporuje , abychom se s Aničkou vídali, aby náš vztah nezanikl :o)
Jsem pyšná , že jsme to jako rodina ustáli, že jsme drželi při sobě a vrátili jedný smutný a uzavřený holčičce úsměv a radost do života. Už se moc těšíme na setkání s Tebou, Aničko :o)