Dobrý den, vím, že tu už jednou podobná diskuze byla, ale zkusím to znovu.
Četla jsem informaci, že poslední dobou se rozpadá cca 50% prvomanželství. Neúspěšnost druhých a dalších manželství je ale ještě vyšší, cca 62%.
A tak jsem se chtěla zeptat, zda někdo lituje či ho mrzí rozvod(i když to před druhými lidmi třeba nepřizná, myslím v hloubi duše), zda si připustí, že se rozvádět tak rychle neměl, že měl třeba zkusit určité rady psychologa nebo zkusit něco důležitého doma změnit.
Nebo jestli si někdo připustí, že si druhým menželstvím (partnerstvím) pohoršil.
Mně nejde o odchod od těch šílených partnerů, co mají nějakou úchylku neslučitelnou s manželstvím, ani o lidi závislé na čemkoli (ať alkohol, drogy, automaty či rodiče). Jde mi o takové ty skoro normální rodiny, kde docházelo k běžným denním třenicím, nepochopení nebo k zlhostejnění, odcizení a tak.
Mně se totiž zdá, že poslední dobou pokud se doma nedaří, mají partneři malou chuť něco spolu řešit, budovat, něco napravovat a měnit, ale hodně rychle se otáčejí ze zelenější trávou za plotem, hledají úniky a ne východiska, myslí si, že rozvodem ukončí to staré a začnou úplně nanovo a neuvědomují si, že to tak moc jednoduše zase nejde. Uvědomí si to možná časem, ale to už zase bývá pozdě.
Uvědomili/y jste si něco takového? Nebo jste si výrazně s novým partnerem/kou polepšili/y a není čeho ani malinko litovat?
Prosím klidně i anonymně.
samozřejmě sem patří i dlouhodobá partnerství bez oddacího listu a rozchod.

A ještě mě napadlo, kdyby měl někdo nějakou životní zkušenost s opačnou zkušeností s dobrým koncem.
Jak jste si vylepšili/y troskotající vztah, aby rozvodem neskončil?